Ontheway | Ne všechno natřený na růžovo je růžový

 Než jsem odjela do Anglie, domluvila jsem se s rodinou (našla jsem je na fb stránkách), jak, kdy, co, kde, proč.
Všechno se zdálo ideální, paní se na mě vesele usmívala, děti si se mnou chtěly povídat a manžel vypadal seriózně. Úplně nový dům, vlastní pokoj, reference od ostatních holek, zkrátka všechno vypadá normálně :D

To jsem ještě netušila, že během tří dnů mi půjde hlava kolem z toho všeho uklízení po dětech  (6 a 7 takže ne úplně malé), které si po sobě ani nespláchnou (!), několikrát si budu přát sedět v letadle směrem domů a říkat si, jestli jsem normální já nebo oni.

Druhý den:

Vstávám z růžové postele (ano, celý můj nový pokoj je laděn do růžové a bílé, roztomilé že? Tak roztomilost tady taky končí, bohužel..) a jdu probudit chlapečka spícího vedle. Zkouším s ním jemně zatřást a šeptám jeho jméno, aby se nevylekal. Nic, žádná odezva. Nevadí, druhý pokus. Taky marný. Ukázalo se, že chlapeček trpí chorobou, kdy prostě jen leží se zavřenýma očima a dýchá, ať kolem lítají hromy, blesky. Nakonec se mi to povede na 148. pokus a jde si vyčistit zuby (což je asi dvouvteřinové podržení kartáčku v ústech). Na řade je jeho sestřička. Ta se vzbudí okamžitě...a vyletí jako čertík z krabičky. Začne kolem sebe kopat, mlátit a hystericky řvát, že do školy nevstává a nejde a že jsem asi blbá kráva. Zírám s otevřenou pusou, co se to děje. Naštěstí přijde její otec a pak už se o ní nestarám v zájmu zachování si všech zubů. Jdu zpátky k chlapečkovi, už je svlečený (bod pro mě), ale taky tak chce zůstat (bod pro něj) a běhá kolem postele pořád dokola a taky řve na celý kolo (bod pro něj). Je to asi 20 minut, co jsem vstala, ale cítím se jako po maratonu. Nevím jak, ale nakonec se oblékne, sejde dolů a zapne televizi. Udělám snídani pro obě děti a volám je. Sice přijdou, ale řeknou mi, že tohle nechtějí a poručí si něco jiného. No co naplat.

Za další půl hodiny je matka vypakuje z domu a mě neřekne nic. Asi je to normální. Pouštím se do uklídu a děsím se večera.

Večer přišel až moc rychle. Během 2 minut (opravdu!) je všude po baráku takový svinčík, že kdyby se tu prohnalo stádo divokých koz vypadalo by to tu lépe. Co dovedou dvě naprosto nezřízené děti? Neptejte se. Byl to děs.

Třetí den:

Ráno se opakuje ta samá scéna až na to, že když se snažím vzbudit holčičku přijde ke mně chlapeček, zatahá mě za ruku a plivne na mě. Stojím jako opařená, vážně nevím, co teď. Zasloužil by pětadvacet (spíš třicet). Ale to se tady nedělá. Takže jaká je tu páka na děti? Když na ně řvete, řvou na vás taky, když je pošlete do kouta (rada od jejich mámi), tak to stejně neudělají. Sejdu tedy dolů a povím o tom jejich mámě. Ta se na mě podívá a říká: "Myslím si, že tě němá rád. Měla bys odejít, co nejdřív." Stojím jako opařená už podruhé během 1 minuty. To je všechno?
Odejdou a já se pustím do zbytečného úklidu a průběžně píšu lidem ze stránek, co hledají aupair. Nechci jet ještě domů, tohle přece nemůže být konec. Kde budu spát? Tady zůstat nechci, tak asi místní hotel? Co když další rodina bude bydlet daleko? Jak se tam dostanu s obrovským kufrem a třema taškama? Nevím, hlavní je se nevzdávat.

A asi uhádnete, co se stane. Napíšu (stejně jako dalším 1000) jedné paní, která bydlí asi 2 km ve stejném městě, má roztomilého psa, dvě poslušné děti a nerůžový pokoj s koupelnou jen pro mě :)

Měla jsem obrovské štěstí, že jsem novou rodinu našla tak rychle a blízko a jsem ráda i za horší zkušenost. Jen si kladu otázku, jak to ti rodiče všechno mohou zvládat každý den znova a znova? Dopravit je do školy, dát jim najíst, obléct je, dát je spát? Nevím jestli se najde holčina (aupair), co by měla takové nervy s nima vydržet. A co budou dělat až jim vyrostou a přijde puberta? Nedokážu si to představit. Teď už jen zbývá zasmát se, jak různí jsou na planetě lidi a že ne všechno, co má hezkou omítku, je pěkné i zevnitř :)