Cesta za snem aneb do Anglie

Po nekonečných 22 hodinách v autobusu skoro (ale opravdu jen skoro) líbám zem z čiré radosti, že jsme konečně dorazili do Londýna. Vybojuju svůj 100 kilový kufr (ne, nepřeháním a nemá 100 kg, protože jsem holka, ale prostě proto, že má) a snažím se dostat na Victoria station. Londýn nás samozřejmě přivítá zcela tradičně. Děštěm. No co se dá dělat, jen táhnout kufr těžší než jsem sama, nasadit kapuci a cupitat davem. Jo a rozhlížet se na všechny strany, protože vážně nevíte, kde se najednou objeví auto. Konečně jsem uvnitř a vystojím frontu na oyster card (prý to bude můj nejlepší kamarád na cestách, abych neplatila jako mourovatá za cesty po městě), najdu cestu do metra a už frčííííím :)
Hned první stanici se vlak zastaví uprostřed tunelu a dlouhé vteřiny se nic neděje. Pro mě neskutečně dlouhá doba (3 minuty určitě :D ) a trošku nervózně se ptám paní vedle: "Is it normal?” Uklidní mě odpovědí, že moc ne, ale občas se to stane. Konečně se to dalo do pohybu, ale ve stanici se dveře nechtějí otevřít, začínám se cítit stísněně (žeby začínající klaustrofobie?!) a snažím se myslet na kytičky a motýlky, protože mě nic lepšího nenapadá. Uznávám, že to není zrovna geniální, ale co byste po mně chtěli. Nevyspalá, vyklepaná z novýho prostředí i neznáma. Zbytek cesty už je celkem v pořádku a dokonce jedna moc milá ochotná maminka se mnou zajde na přestupní stanici k přepážce a ukáže mi kam jít. Sladce se usměje: "Have a nice day, sweetie.” Lidi tu jsou vlastně docela ochotní a zdvořilí, jeden kluk mi vzal po schodech ten šíleně těžký kufr a ještě se mi omlouval, že se mi nenabídl hned, gentleman :D :) Třeba ještě nevymřeli? :D