Večer jsme se vracely s kamarádkou z Londýna. Nastoupili jsme do ŠPATNÉHO vlaku, ale aspoň jel naším směrem. No nic, vystoupily jsme teda na zastávce a čekali asi 20 minut na ten SPRÁVNÝ vlak. Přijel nějaký v protisměru a pak pokračoval, odkud přijel, tady se může stát všechno :D
Nasedly jsme a frčely si to KONEČNĚ domů. Já jsem byla hrozně unavená, všechno mě z chůze bolelo a taky byla pěkná zima.
Naše zastávka. Mačkám tlačítko a dívím se, PROČ se dveře neotvírají. Aha, měla bych zkusit ty dveře, které vedou na nástupiště ne na koleje. Dobrý, trapas, ale už nikoho z těch lidí stejně nepotkám :D
Vystoupíme a těšíme se, jak si doma dáme horký čaj a vanu. Živě si to představuju a nemůžu se dočkat :) Něco tady ale nehraje. Pak na to přijdu: jsme na špatný zastávce. Teď v noci, když mrzne. Perfektní. A aby toho nebylo málo, tak jsou tu ještě nějací dva strašidelní týpci. A další vlak? Za půl hodiny! Přitom to jsou jen dvě zastávky, prostě k pláči. Mám chuť si nadávat, ale M. je naopak klidná a nedává na sobě znát ani trošku rozčílení. "Dám si zatím aspoň cigáro." Jak to může brát s takovým klidem a nadhledem? To od ní budu muset odkoukat. "Stejně by nemělo cenu si tu čtvrt hodiny nadávat a až příště něco vyvedu já, tak si budem kvit." Musím říct, že má můj obdiv.